Petrocosmea flaccida kvetoucí

                Od doby, co jsem si v létě z Německa objednal za těžké peníze tuto krasavici mi rostlina stále vytrvale kvete, což není u Petrocosmeí obvyklé. Běžnější je, že hromadně zakvetou jednou ročně, výjimečně remontují. Rod Petrocosmea patří do čeledi Gesneriaceae (podpětovité), P. flaccida roste na území čínské provincie Yunnan v nadmořských výškách až 3000 m, což jí spolu s nesehnatelnou P. oblata činí jedním z nejmrazuvzdornějších druhů rodu. I vy můžete zkusit štěstí ideálně v severní spáře či v písku zapuštěném stinném alpinkovém skleníku. Nicméně je zde na místě rostliny zálohovat, což lze nesmírně snadno za pomoci listů, podobně jako u vzdáleně příbuzných afrických fialek (Saintpaulia). Substrát volím humózní, avšak velmi propustný a vzdušný (pemza, písek, zahradní substrát…), zálivku zřídkavou, je dobré, pokud mezi zálivkami zemina vyschne. Jinak rostliny snadno při přemokření ztrácejí kořeny. Citlivost ke slunečnímu svitu není snad ani potřeba u většinově stínomilných podpětovitých připomínat.

P. flaccida v zapuštěném alpinkovém skleníku Botanické zahrady hl. m.

Prahy v Tróji. Zimuje zde bez jakéhokoli topení, nicméně je velmi důležité 

mít na paměti, že Praha, Trója především je jedno z nejteplejších míst v

Čechách, navíc skleník je prakticky po střechu zapuštěný v zemi, 

tyto faktory dělají v otázce eventuální mrazuvzdornosti dělají opravdu

mnoho. 

Příjemné setkání s Ramondiemi

               Rod Ramondia, ačkoli se nejedná o sukulentní rostliny, svou odolností k suchu mohou sukulentům směle konkurovat, vydrží až několikaletá sucha a naprostou ztrátu molekul vody ve svých buňkách, jsou totiž tzv. poikilohydrické.  Poprvé jsem se zástupcem Ramonda nathaliae setkal při zoufalém a neúspěšném hledání typové lokality netřesku Sempervivum kindingeri na severu Makedonie. Jednalo se o úžasný zážitek, takovou satisfakci za nenalezený sukulent, ačkoli rostliny již dávno nebyly v květu a byly poněkud seschlé. Zážitek odstartoval mou v současné době až chorobnou lásku k čeledi Gesneriaceae, do níž ramondie patří, v této oblasti jsem po čase našel i další velmi bohaté populace této skvostné skalničky. Další setkání v přírodě se mi poštěstilo s druhem poněkud vzácnějším, než je R. nathaliae, šlo o populaci R. serbica na území národního parku Mavrovo v Makedonii. Více snad poví fotografie. 

      

Ramonda nathaliae pod zříceninou hradu Pčinja

Ramonda nathaliae pod zříceninou Pčinja

Ramonda serbica v NP Mavrovo na horním toku řeky Radika

Ramonda serbica v NP Mavrovo na horním toku řeky Radika

Výsev semen rodů Pediocactus etc.

Pro „Pediáky“ mám v rámci kaktusů neobyčejnou slabost, jsou to fascinující rostliny rostoucí vysoko v amerických horách, ale také dosti daleko na severu, především P. simpsonii je neskutečně odolný, některé jeho provenience lze s úspěchem pěstovat na slunné dobře oddrenážované skalce.

21.4. jsem vysel několik desítek pediáků, ale také Navajoa, Austrocactus či Sclerocactus, ke skarifikaci, tedy mechanické narušení osemení jsem použil mikrometr, který semena jednoduše praskl, nicméně to jsem neměl dělat, ačkoli klíčivost většiny položek byla slušná, některé zárodky tlakem mikrometru praskly, jiné vyklíčily, ale kořínek zůstal uvězněný ve slupce a rostlinka se tak stala odsouzenou k pomalé záhubě. Nezbývá, než vyzkoušet jiné metody a o nynější dorostence co nejlépe pečovat.

Den první - 21.4. 2012

Den první - detail

Jaro u Kaktusáka

            Tak je čas se už alespoň malinko pochlapit a hodit sem nějaký ten příspěvek, zima to byla krutá, ačkoli prosinec a leden byly prakticky bezmrazé, únor stál opravdu za to! Teploty na Lišovském prahu nad Českými Budějovicemi klesaly až pod – 25 °C, v mé mrazové kotlině, kde mám kytky mohly být i nižší, nelenil jsem, a zahazoval sněhem, to že se to vyplatilo se ukázalo záhy po odtátí sněhu. Nepřežila pouze jediná Delosperma z PV sběrů z desítek mrazivě zimovaných, zima se také nezamlouvala jednomu druhu Hereroa či Aloinopsis schoenesii, omluvou pro ně může být fakt, že jsem je sázel prakticky koncem srpna a do zazimování stihly narůst několikanásobek původní velikosti, tudíž buňky pletiv byly velké, pletiva řídká a rostliny naprosto neodolné, těším se na další testování. Výsevy různých skalniček, především sukulentních dopadly různě...,, otálel jsem s výsevem mimořádné kolekce rodu Lewisia, nestihly pořádně přemrznout, a také to pak téměř neklíčilo, stejně jako další semena. Nezbývá, než se z těchto chyb poučit, a příště dělat chyby jiné, nové :-).

            Květen je pro mrazuvzdorného sukulentáře mimojiné časem Delosperem, rozkvétá řada druhů. Pro potěšení přikládám několik fotek nyní rozkvetlých druhů, zdaleka to nanejsou všechny a tento příspěvek budu „upgradovat“ postupně s nakvétáním dalších druhů. Máte se na co těšit ;-).

Delosperma laeviasae bez většího množství fosforu příliš nekvete

Tuto Delospermu kamarád získal v jednom zahrdnictví jako bezejmennou 

záležitost, ale tyto růžové květy s výrazným bílým okem za to stojí

Mnozí tyto žlutokvěté rostliny označují jako Delosperma congestum, je to 

ale blbost blbost a ještě jednou blbost, avšak velmi zažitá blbost, skutečná 

D. congestum je bělokvětý, v nízkých nadmořských výškách rostoucí 

keříček, tato poměrně rozšířená kytička je ve skutečnosti ještě nepopsaná, 

a k nápravě se nikdo nemá :-), vyzobrazené rostliny jsou ze čtyř 

proveniencí, nejvyšší jihoafrická hora Thabana Ntnelyana, lyžařské 

středisko Oxbow, známý průsmyk Sani Pass a sp. Lesotho

Delosperma sp. "Gold Nugget", detail položky původem ze Sani Pass

Na Sani Passu v Lesothu roste také tato, jak jinak, nepopsaná Delosperma

Delosperma sp. jižně od Beaufort West, RSA - tuto kytičku sbíral pan 
Pavelka a udělil jí své sběrové číslo PV 584, rozchodník uprostřed je mi
líto vyplít :-D

Delosperma luckhofii původem od Beaufort West, dobře odolná kytka, 
v kultuře již poměrně známá, celoročně bohatě kvetoucí 

Začíná kvést i tato D. deleuwiae, původně se po zimě nešťastně "tvářící" 

Delosperma, chcete-li Ectotropis aff. alpinum původem ze Sani Pass, tuto 
kytičku za ta léta od doby, co ji našel pan Hogan, co se šíří všemi směry po
celém světě ještě nikdo nepojmenoval...

Tato polokeříčkovitá D. aberdeenense z Mooderportu je
již poměrně známou a rozšířenou kytičkou, nutno 
podotknout, že také velmi odolnou

Leden

             Poslední měsíc a něco to zde hrubě zanedbávám, rozhodně to není proto, že by mi došel dech a nápady ke psaní. Jenom mou „tvůrčí“ činnost paralyzovalo učení se na zkoušky, jež zrovna nepatří k těm nejlehčím, a taková biochemie, učení se a pochopení cyklů a teorie k tomu všemu vezme člověku chuť psát na nějakou dobu. Nicméně „biochemka“ je za mnou ušmudlaně za tři, ale nikdy jsem neměl z trojky takovou radost, jako právě teď, na červený diplom se stejně člověka nikde nezeptají a stojí to akorát zbytečné nervy.

            Tak abych jen nelitanoval o svém vzdělávání, co se u mne za posledn měsíc dělo? Tolik zase ne, mrazy z Ukrajiny zamrazily moje milované rostliny na kost a předpovědi slibující teploty hluboko pod dvacet stupňů pod nulou mne vyděsily natolik, že i přes své vleklé nachlazení jsem jel na zahradu shrabávat posledních pět čísel sněhu, jež po oblevě zbylo a zase zamrzlo a zahazovat s ním mrazu napospas vystavené rostliny. Ono se řekne, že netřesk vydrží všechno, že je to horská rostlina, ale (!) není tomu úplně tak, právě proto, že jsou to horské kytky, tak jsou zvyklé sněhovou pokrývku, často velmi bohatou a takto chráněny před holomrazy. V květináčích dané netřesky, jimž navíc úplně promrzají kořeny jsou sice pod střechou a ušetřeny nepříjemných zimních dešťů, jež mnohé druhy snášejí tak špatně, že do jara nepřežijí, nicmé při takovýchto mrazech může dojít k určitým ztrátám i mezi netřesky. Takto jsem na jaře 2010 byl nemile překvapený ze ztráty kořenů a vyhnívání růžic mnoha Jovibarba heuffelii, Sempervivum kosaninii, Sempervivum montanum subsp. burnatii, Sempervivum grandiflorum, Sempervivum charadzae či úplné ztráty supervzácného gruzínského Sempervivum ermanicum a dalších a dalších. O tom, že se přikrývání „sněhovou peřinou“ vyplatí u jihoafrických rostlin čeledi Aizoaceae či některých choulostivějších opuncií netřeba se rozepisovat, zvláště, když některé druhy ještě nemám otestovány a zálohy na podzim jsem si jaksi neudělal. Dva metráky sněhu putovaly tedy i do netopeného skleníku…

Sněhem zaházené netřesky v pergole, touto vrstvou se 

dá dobře předejít poškozením z  působení holomrazů

Nebyla to sranda sehnat tolik sněhu, když žádná 

pokrývka není...

            O něco veselejší situace je ve skleníku topeném, kvetou mi neúnavně některé tučnice, a dělají tak zimu snesitelnější, i přesto, že je skleník děravý jako řešeto a na některých sklech je i půl centimetru ledu, vše zde  ale zdárně přežívá (zatím).

Pod zářivkami se mi na semenáčcích mrazuvzdorných talin objevilo jedno 

z našich slunéček, příjemné překvapení v těch děsných mrazech...

Ta ledová krusta způsobená havarijním stavem skleníku 

mi leze na nervy, nicméně jsem ve skleníku pouze 

"hostem", takže si mohu jen sem tam zanadávat.

Těžko kultivovatelná Drosera regia (největší
rosnatka světa) se docela rozjela a krásně přirůstá.

Sedum morissonense, raritka z nejvyšších poloh Tchaj-wanu, 

jejíž mrazuzdornost jsem zatím moc nezkoušel, v listopadu šel tento 

rozchodník do skleníku.

Tento sukulentní lomikámen (Saxifraga portosanctana), jež je endemitem

azorského ostrova Porto Santo má jen jedinou chybu, nesnese naše mrazy,

nicméně poklesy k minus šesti i dlouhodobější mu neuškodily.

Kapský Oxalis versicolor je prý mrazuvzdorný, nemám

vyzkoušeno, ale určitě mi to nedá, takto vyrostl 

a vykvetl ze zakoupených hlízek během pouhých šesti 

týdnů v relativním chladu temperovaného skleníku.

Mexická Pinguicula moctezumae je nádhernou rostlinou rostoucí na jediné 

lokalitě nedaleko přehrady na řece Rio Moctezuma, má sice schopnost

tvořit zimní sukulentní růžice, ale mnohem lépe prosperuje v celoročně

vlhkém prostředí.

Řeckou Pinguicula hirtiflora se bojím riskovat dávat ven... ne dokud nebudu

mít dostatek semen k experimentům.

Takto kvetou hybridní tučnice kámošům masožravkářům .

Mexická Pinguicula immaculata patří k nejmenším tučnicím vůbec, 

velikost 

růžic i v létě stěží přesáhne 5 mm, v zimě takto hezky a 

v

ytrvale kvetou, 

není snadné tuto rostlinu udržet.

Nějaké Echeverii podobný mexický rozchodník Sedum suaveolens je 

skutečným unikátem nejen pro svůj "nerozchodníkovitý" vzhled, 

ale i kvůli skutečnosti, že se jedná o organismus s největším počtem

chromozomů na světě, má jich 640! (2n = 320), opravdu pozoruhodná 

kytka.

Tento severoalžírský rozchodník Sedum multiceps patří k mým oblíbencům, 

jeho "stromečkovitý" habitus nemá vážně chybu, snáší  mrazy

cca do minus deseti stupňů, jeho absolutní odolnost jsem 

nezkoušel.

Odkazy na zajímavé weby

http://cact.cz/noviny/index.htm -Kaktusové noviny jednoho z nestorů českého kaktusářství, vycházejí celoročně každý měsíc a jsou zde obsaženy velmi různorodé příspěvky nejrůznějších autorů o kaktusech, sukulentech, jejich pěstování, cestování za do jejich domoviny, ale i o orchidejích, broméliovitých rostlinách, společenské příspěvky apod. apod., jednoduše se vyplatí každý měsíc si přečíst a vstřebat.                          

Bohemia Cactus - http://www.cactus.cz/ - kaktusy a sukulenty, knihy a časopisy, odkazy, reklama výměnou a další.             

http://www.northern-nursery.com/ - stránka kolegy Dána Martina Tversteda, jemuž podobně jako mne není nic tučnolistého mrazuvzdorného cizí a vidím v sobě s ním jistou paralelu, komunikativní sdílný člověk, který odolnost svých rostlin prověřuje na nejchladnějším místě Dánska, jež se již počítá za Skandinávii

http://succulentsonice.blogspot.com/ - blog Martina Tversteda z doby, kdy mu zrušili přístup na jeho web

http://www.sukulenty-sps.cz/ - oficiální stránky Spolku pěstitelů sukulentů Adenium, jež existuje již přes dvacet let, naleznete zde informace o spolkové činnosti, kalendář akcí, čilé diskusní fórum, nabídku semen a rostlin, které se coby členové můžete sami zúčastnit, za sto padesát korun členského příspěvku na vás čeká ročenka Adenium vysoké kvality příspěvků i provedení, minimálně stejně rozsáhlý speciál a zpravodaj, také to znamená možnost nabízet svoje přebytky semen a rostlin.

http://www.zelenelisty.cz/ - rád bych si odpustil pro sebe typickou záplavu superlativů, nicméně u těchto stránek to prostě nejde, web páru Radky Matulové a Jirky Mauleho s kvantem informací o sukulentech, jejich pěstování, množení, pěstitelích, vše psáno osobitým stylem poukazující na obrovské nadšení ze všeho zeleného.

Setkání s Pinguicula hirtiflora

            Abych si to ještě více zkomplikoval a své o mém koníčku velmi „empaticky“ smýšlející rodině udělal ještě větší radost, začal jsem už kdysi ještě v dětském věku do svého zájmu o sukulentní rostliny začleňovat i další kytičky. S různými úspěchy, či spíše neúspěchy se u mne vystřídaly skalničky (ty pěstuji staronově i v současnosti), orchideje, africké fialky, a také masožravé rostliny. Stále sním o krajně obtížné, možná až pro „chudého“ (rozuměj nemám na to létat kam se mi zachce) Středoevropana nemožné věci, a to mít všechny známé tučnice světa. V přírodě se mi těchto úžasných rostlin podařilo vidět jen pár druhů, jistě, že šlo o ty evropské. Ovšem vždy tomu tak bylo naprosto nečekaně, obvykle, obvykle při škrábání se vysoko do hor za netřesky. Jedno takové setkání se mi s mým parťákem podařilo v severozápadním Řecku nedaleko albánských hranic, neplahočili jsme se ovšem někam do kopce, ale jeli jsme pohodlně autem hluboko zařízlým kaňonem řeckého Pindosu. Asi kilometr za vesnicí (Ερηατορι) Erhatori, jež zřejmě Google nepovažoval za důležité zapsat do svých map, a kde nám díky neznalosti cizích jazyků nikdo nemohl poradit, zda jedeme správně do Ioánniny jsme na uměle vytvořených srázech silničního zářezu zpozorovaly mnohatisícové populace jedné ze dvou evropských jednotvarých tučnic (nemajíc sezónní heterofylii či přezimovací pupeny), no, byla to svého času legendární, dnes málem „plevelná“ (ale jak pro koho) Pinguicula hirtiflora nebo chcete-li P. crystallina subsp. hirtiflora. Samozřejmě následovala hlasitá a nepředstíraná euforie nad nečekaným nálezem a náležitá dokumentace. Tučnice zde rostou striktně na severně orientovaných, a téměř kolmých sekundárních svazích tvořených břidlicí, skály jsou mokvavé a přes rostliny stále protéká slabý proud vody. Nadmořská výška námi viděných stanovišť se pohybovala něco kolem osmiseti metrů. O pár desítek kilometrů západně v Albánii byly tyto tučnice sbírány a dostaly se do našich sbírek, kde záhy někteří pěstitelé zjistily dobrou mrazuvzdornost této tučnice, proto velmi věřím, že rostliny z této populace budou velmi odolné, jak z důvodu nadmořské výšky, tak kontinentálního klimatu a poloze uprostřed vysokého pohoří. V kultuře, pokud má rostlina z větší části minerální substrát (na pH tolik nezáleží, je kalcitolerantní), opravdu dostatek vláhy (je-li pohyblivá – průtok, zálivka zhora, jedině lépe) a umístěna na místo úplně odvrácené od slunce (na to velmi rychle reaguje nejdříve vadnutím a následně nekrózou listů), jedná se o rostlinu bezproblémovou. Celou sezonu kvete a produkuje množství semen, jež je dobré vyset co nejdříve po sklizni, květuschopných rostlin se lze dočkat za 2 – 3 roky. Nezbývá, pokud vás tato rostlinka zaujala si jí někde opatřit a radovat se z ní jako já J.

Pinguicula hirtiflora ve velice husté populaci

Jenom malinký výřez lokality

Přes rostliny opravdu protéká studená voda - vodítko
ke kulturnímu pěstování, nicméně není nutno vše úplně
napodobovat, pouze z toho vycházet

Detail květu

Pohled na lokalitu