Prosinec

Letošní zima, či spíše „zima“ je poněkud atypická, máme za sebou jeden z nejsušších podzimů v historii, což by pro venkovní sukulentáře mělo být nanejvýše potěšitelné, ale pro pěstitele dřevin, zemědělce, majitele studní a dalších a dalších skupin lidí je toto spíše horor. Nicméně moje rostliny jsem ke spánku díky tomuto ukládal „nenacucané“ vodou, ale naopak hezky zasušené a připravené k dormanci. Nicméně jsem jako každou zimu měl v plánu zahazovat sněhem, a tím vlastně zalévat, sníh ale nebyl, na takové delospermy, které vám do jara prostě na sucho nepřežijí jsem musel vzít konev a doplnit jim vláhu, některé už doslova „řvaly“ žízní. Také jsem chtěl testovat mnoho do své sbírky získaných rostlin, jak už zmíněné Delospermy, jichž jsem jen letos posháněl na 40 pložek, tak další jihoafrické rostliny z rodů Aloinopsis, Bergeranthus, Chasmatophyllum, Hereroa, Rabiea či Ruschia. Tyto již vyzkoušeny byly, ne jednou (!), nicméně se tak stalo v rukách především zámořských pěstitelů, a to nejen amerických, ale třeba i kanadských, kteří mrazuvzdornost v suchu garantují pod  - 20 °C, vždyť co je na tom tak neuvěřitelného, na jihoafrických, 2000 metrů přesahujících stolových horách, či na lesothských třítisícových vrcholech již opravdu takovéto drsné zimy jsou, či je zdejší rostliny alespoň pamatují a jsou k jejich přežití vybaveny! Přesto mnoho domácích pěstitelů stále tomuto odmítá uvěřit, někteří tyto rostliny mají, dokonce jim topí a poskytují tolik ceněné místo v těchto topených prostorách, na toto téma jsem s nimi již na teoretické úrovni hádal opravdu už dost, takže by bylo na čase zřejmě předvést výsledky, nejlépe v podobě dobře vypadajících, hrůzy české zimy přeživších rostlin. Zima ještě nekončí, minusové teploty jsou ohlášeny, a dosavadní mrazivá období (do – 10 °C u mne) testované kytičky přežily bez jakékoli změny třeba jen zbarvení, jsou stejné, jako koncem září, prostě čekají, až bude lépe!

Nyní pár aktuálních fotografií odevšad, kde rostliny pěstuji.

Koncem října jsem se pustil do výsevu z USA objednaných semen, šlo o 

druhy dosud nedoceněných mrazuvzdorných Talinum (brachypodium, 

brevifolium, confertifolium, teretifolium a thompsonae) dále Dudleya 

calcicola a lanceolata, Aloinopsis spathulata a aff. villetii, Stomatium sp. 

Sutherland a Sedum laxum a jeho subsp. heckneri, u těchto druhů

jsem nepředpokládal nutnost chladného výsevu či rovnou stratifikace,

nicméně u rozchodníků se stratifikace chladem ukázala jako nutná,

masově vyklíčily až po měsíci na balkoně, aloinopsisům a stomatiu

by také vyhovoval chladnější výsev, především stomatia začínají odcházet,

což je dáno také nedostatečným světelným příkonem zářivky, která se s

přirozeným světlem nedá vůbec srovnat, také talina trpí nedostatkem

světla a bude nutné tento problém vyřešit, bez problémů prosperují pouze

dudleye, které rostou pomalu a nevytahují se. Nezbývá, než se do příště

poučit, o výsevech sukulentních alpinek do chladu někdy jindy...

Jako zimoviště netřesků, rosularií  a některých orostachysů 

mi již několik let dobře slouží přes sezonu využívaná pergola

Lesothská Cotula socialis se zatím netváří, že by jí česká zima
nějak ubližovala, možná je to tím, že svým průběhem je velmi
podobná právě té v jihoafrickém Lesothu.

Odolnost Orostachys spinosa z lokality u světoznámé kazašské 

raketové střelnice Semipalatinsk není potřeba řešit.

Ramonda nathaliae pojmenovaná na počest srbské královny Nathalie 

sice není sukulent, ale je tzv. hydrolabilní, a patří tak mezi několik 

desítek cévnatých rostlin, které ve svých pletivech dokážou pozbýt 

veškerou vodu aniž by uhynuly, aby ji pak znovu bez známek poškození 

doplnily, tuto schopnost mají již malé semenáčky s děložními lístky, 

takže pokud vám výsev přeschne, prostě jej zalijte a čekejte. Jediné, co jí 

s úspěchem může zabít jsou sluneční paprsky.

Zimoviště asi 80 položek lokalitních mrazuvdorných 

opuncií, necelé padesátky delosperem a dalších

sukulentů 

Ruschia pulvinaris od jihoafrického Trompsburgu, její odolnost
je uváděna pod - 23 °C, snad kromě toho, že nekvete je zatím

vzhledově stejná, jako v létě 

Delosperma spalmanthoides z jihoafrického průsmyku Komsberg Pass
ponechávám takto ve skleníku pouze proto, že zatím nejsou nijak extrémní 
teploty, mrazy pod - 18 °C jí téměř spolehlivě zabijí, o čemž jsem se mohl 
přesvědčit letos v lednu, nicméně dá se ještě pracovat s variantou, že jí 
mohla uškodit sněhová zálivka a následné siné mrazy, jelikož lístky byly 
zdravé, ale stonky odehnilé, pan Pavelka mi tvrdil, že Komsberg Pass je
nejchladnějším místem v Jižní Africe (myšleno stát), také fotografie z 
obrovských volně pěstovaných trsů v Denverské botanické zahradě, kde jsou
mnohem drsnější teploty svádějí k experimentům s touto rostlinou...
I přes všechny tyto úvahy je to nádherná miniaturní rostlina a stojí
za to 

si jí pořídit ;-) !

Za to Delosperma esterhuyseniae nesnese ani poklesy pod - 5 °C,

nicméně je to ozdobná celou sezónu kvetoucí miniaturka, zde se do

mrtvé rostliny naplno pouští plíseň, nicméně rostliny, které jsou v suchu

již od října stále žijí

Beztrnná forma Opuntia polyacantha ze sousedství silnice 

Blanding-Hankswille v jižním Utahu nemá se silnými mrazy

žádné problémy a během podzimu se na ně připravuje

maximálním svraštěním svých článků 

Několik letošních semenáčků jihoafrického Aloinopis schoenesii jsem

ponechal k testu ve skleníku, uvidíme, co z nich zbude na jaře

Stejně tak semenáčky Ruschia hamata od Beaufort 

West v JAR, věřím, že nebudou mít problém

Hereroa sp. Kees se Berg vypadá stále stejně 

Tímto způsobem kultivovanou sbírku delosperem je potřeba alespoň 

dvakrát za zimu zavlažit! A to sněhem, který pak roztaje anebo

v nouzi vodou, nicméně v období, kdy nejsou hlášeny přílišné mrazy,

nejsou to kaktusy! 

A pohledem na přezimavací pupeny Pinguicula aff. balcanica z 

kosovské Brezovice se s vámi loučím. 

O putování za netřeskem s divným jménem – aneb jak jsme jako první hledali Sempervivum klepa

Letošní netřesková expedice byla ve srovnání s mými dosavadními cestovatelskými zážitky netradiční nejen z důvodu toho, že jsem si jí naplánoval sám (což se opravdu neprojevovalo pouze pozitivně), ale i tím, že do taxonomického itineráře bylo zahrnuto více doposud neznámých či neprozkoumaných taxonů, ať již šlo o bájné  S. kindingeri, od popisu v roce 1904 doposud nezvěstného, nově nalezeného na kosovské Šar planině, toho samého taxonu v srbském Radanu, nejzápadnější lokality S. zeleborii v sousedním pohoří Sokolovica, S. „kindingeri“ v severořeckých horách anebo konečně o i mezi specialisty naprosto neznámé středomakedonské Sempervivum klepa v pohoří Tikveš, které jsme měli cestou na jih, nezbývalo tedy než se tam vypravit a bájný, od popisu zřejmě neviděný netřesk, od nějž jsme neměli ani pouhopouhou fotografii nalézt.

Zde by netřesky hledal opravdu jen málokdo

Po hraniční kontrole z pseudostátu Kosovo na přechodu Deneral Janković jsme se vydali směrem do střední Makedonie, momentálně tudy vede velmi dobrá dálnice, takže po klasickém zabloudění ve Velesu jsme po krátké době sjížděli z dálnice u okresního města Gradsko a vydali se do pohoří Tikveš, kde jsme se nakonec po různých peripetiích, v tu dobu už doslova rituálního ježdění sem a tam a poznávání krás cizí řeči zdárně doptali a dorazili až k úpatí hory Klepa (1150 m), jejíž špičatý, šikmo zahnutý skalnatý vrchol nezaměnitelně zářil do širokého okolí. Okolní krajina byla silně vyprahlá, zřetelně mediteránního (středomořského) charakteru, netřesky by zde sám od sebe nehledal ani zkušený netřeskář. V červnu byla step již vyprahlá, kvetly poslední rostliny, především slézy a bylo zde obrovské množství vzrostlého hmyzu a celou noc mi díky obrovským kobylkám skákajícím po plachtě stanu připadalo, že mi někdo na něj vytrvale hází kameny, a co teprve kolega Michal, který spal v autě opláštěném plechovou karoserií. Druhý den brzy ráno jsme se vydali směrem k vrcholu plní naděje, že něco najdeme, tedy Michal byl vzhledem k charakteru krajiny poněkud skeptický a úspěchu nevěřil. Ani ne po hodině, hned jak jsem začali stoupat Michal na vápencovém výchozu, jež jsem bez povšimnutí míjel v nadmořské výšce 800 m našel první rostliny . Přiznám se, že při prvním pohledu na nalezené rostliny jsem byl spíše v šoku než potěšený, čekal jsem rostliny z agregátu Sempervivum ruthenicum či dokonce samotné  S. kindingeri, ale kytka vzhledem podobná S. ciliosum mne naprosto odzbrojila. Nejbližší lokality nominátní variety S. ciliosum se nacházejí až v bulharském pohoří Rila, S. ciliosum var. galicicum roste na horských biotopech jihomakedonské Galičice a albánského Mali i Thäte. Od těchto se ale S. klepa odlišovalo, jednak biotopem, dále svými tvrdými kulovitými růžicemi s nezvyklým ochlupením listů. Netřesky se dle popisu mají vyskytovat na silikátovém podloží, na jeho výchozech také skutečně rostly, nicméně drtivá část populace obývala vápencové skály od 800 metrů výše. Výskyt je zde skutečně masový, navíc jsme populaci zastihli v plném květu, což byl úžasný zážitek. Doprovodnou vegetaci tvořily rozchodníky (Sedum urvillei?), kosatce (Iris sp.), právě plodily kavyly (Stipa sp.), kvetly vlnice (Oxytropis sp.) a příjemně nás překvapil nález jakéhosi xerofytního řebčíku se semeny (Fritillaria sp.). Co říci na závěr? Ačkoli nebyly rostliny „dle očekávání“, jedná se vzhledem k okolnostem o mimořádný nález dokazující, že netřesková flóra Makedonie skrývá ještě mnohá tajemství, a že její území bude v rámci Balkánu zřejmě jakýsi „hot spot“ nejen pro příslušníky čeledi Crassulaceae. V budoucnu zřejmě oprávněně dojde k přeřazení taxonu do ranku poddruhu S. ciliosum (doufám, že ne takybotaniky od zeleného stolu, viz Zonneveld a jeho šílené kombinace aniž by na Balkáně kdy byl, to to raději udělám sám) a není vyloučena možnost existence dalších lokalit na okolních vrcholcích či dalších zajímavých nálezů i v nízkých pohořích Makedonie.

Opouštíme stát vrahů a mafiánů, opouštíme krutou paralelu Mnichovského diktátu z roku 1938, jen s tím rozdílem, že jej i naše republika lokajsky podepsala, naopak Srbové za nás v roce 38 chtěli bojovat a po tisících vstoupit do československé armády, smutné. Nová vlajka podobná té evropské je jen třešničkou na dortě pokrytectví.

Pohled ze svahu masivu do okolních sníženin známých vynikajícím vínem

Pohled na Klepu, až tam jsme již nešli, možná příště

Kulturní pěstování nebude zřejmě nijak těžké a bude odvoditelné od způsobu kultury S. ciliosum, jež je háklivé na přílišnou zimní vlhkost. Určitě bude také dobré vycházet z toho, že se tato rostlina vyskytuje v nízko položené vyprahlé oblasti na exponovaném stanovišti, budu proto dobré jí podobné podmínky dopřát i v kultuře, tj. maximum dostupného světla a tepla a v zimě ochranu před vlhkem. Na pH substrátu jistě také vzhledem k výskytu na kyselých i vápencových horninách nebude záležet a hlavní vlastností substrátu by měla být především propustnost. Ačkoli je Tikveš velmi teplou, vinorodou oblastí, rostliny budou bezesporu dobře odolné vůči mrazům, jelikož zdejší klima zde nepanuje od nepaměti a populace zdejších rostlin jistě „pamatují“ i drsnější zimy, než jaké jsou zde v současnosti. Tímto si lze snadno vysvětlit dobrou odolnost v našich podmínkách u netřesků S. zeleborii rostoucích v několika málo metrech nad mořem na bulharském a rumunském pobřeží ve společenstvech s teplomilnou vegetací a dalších.

První nález mi vyrazil dech, rostliny ne nepodobné S. ciliosum

Ale byly nádherné...

Autor popisu, již zesnulý pan Mićevski jej odlišuje od S. ciliosum var. galicicum, jež roste nejblíže na základě údajně podstatných morfologických odlišností, nezbyde, než obě rostliny studovat a řádně přeložit i latinské diagnózy obou taxonů

  

O opylení se zde starají klasičtí opylovači z řádu blanokřídlých

Loňské plodenství

Je zde pestré společenstvo suchomilných rostlin, zde u jakéhosi vrcholového kamene

Skupina květenství s Klepou v pozadí, "UFO" je jen moucha, kterých zde bylo na tisíce

Sedum urvillei - vysoce sukulentní druh rozchodníku se silnými stonky

S. urvillei v plném květu

Těchto obřích (10 cm) kobylek či co to je zde bylo velké množství, jejich kousnutí je silně bolestivé

Výskyt netřesků zde byl masový

Místy rostly kavyly (Stipa sp.)

Sedum krajinae Domin

Rostlina, o níž je tento příspěvek není žádný skalničkářský či sukulentářský špek, i přes veškerou lobby, která by za její pěstování byla vynaložena věřím, že nezdomácní u každého druhého pěstitele, nicméně jedná se o rostlinu mimořádně zajímavou, popsanou za první republiky jedním naším významným botanikem, a také o rostlinu prakticky neznámou a velmi vzácnou, a to i mezi samotnými specialisty na rod Sedum. Proto si myslím, že je jí záhodnou věnovat alespoň tuto krátkou zmínku u mne na blogu :-). 
O tomto rozchodníku jsem se poprvé dočetl v jedné staré knize o skalničkách. Na tom by nebylo nic zvláštního kromě toho, že se jednalo o téměř neznámý druh nic až tak zajímavého, kdyby v knize nebyla zmínka o jeho výskytu, dle ní se totiž mělo jednat o subendemit nejjižnějšího Slovenska a severu Maďarska. Po delší době jsem se o onen rozchodník začal opět zajímat, jsem při pátrání po internetu nenalezl téměř nic, snad jen s výjimkou dvou fotografií, a později článku s popisem rostliny a výčtem známých lokalit na Slovensku. Na jednom kaktusářském diskusním fóru jsem při diskusi o rozchodnících nadhodil toto jméno jednomu kolegovi ze slovenských Košic, ten o lokalitách této rostliny věděl a její dva sběry mi poslal. Jedná se o mimořádně zajímavou sbírkovou raritu. V současnosti není tento druh botanickým světem příliš uznáván a je řazen buď jako synonymum k široce rozšířenému a velmi variabilnímu Sedum acre či jako jeho subspecie (Dostál 1948). Na rozdíl od S. acre má výrazné odstálé listy a působí celkově „ježatým“ dojmem. Celkový areál není přesně znám, zřejmě bude omezen pouze na zmíněnou oblast Slovenska a Maďarska. Roste především na teplých nízko položených lokalitách panonské oblasti, výjimečně i v karpatské oblasti (např. Hronský Beňadik ve Štiavnických vrších). Lokalit zřejmě bude více, viz mé rosliny z východu Slovenska, kde není původně uváděn. Žel na svou letošní cestu za netřesky na střední a jižní Slovensko jsem nejel řádně teoreticky připraven, tudíž jsem až doma zjistil, že jsem kolem několika lokalit doslova prošel (!), což mne hodně mrzelo a nestalo se tak poprvé.

Pěstování nemá žádná výrazná specifika, rostlina se spokojí se standartními podmínkami jako jiné nenáročné rozchodníky, při výsadbě do skalky je vzhledem k původu rostliny doporučováno teplejší a sušší místo. Pozor je dobré dát, pokud pěstujete více druhů rozchodníků pohromadě na křížení a následné plevelení kultury různorodými kříženci, kteří při nedostatku pozornosti mohou "splynout" se sbírkovými rostlinami a znehodnotit tak původně botanicky cennou sbírku.                                                                       


Poděkování: velmi rád by zde na tomto místě poděkoval kolegovi Filipovi Spanyikovi, který poskytl svolení k publikaci jím v přírodě pořízených fotografií, těším se na další spolupráci.

Sedum krajinae - detail rostliny v kultuře, zde je krásně vidět morfologická odlišnost od S. acre, nicméně není to zřejmě důvod k ponechání rostliny jakožto druhu

S. krajinae na lokalitě ve Slovenském krasu (foto Filip Spanyik)

S. krajinae na lokalitě ve S. krasu - jiná rostlina (foto Filip Spanyik)

Orostachys fimbriata - krásná neznámá

Rostliny asijského rodu Orostachys jsou v současnosti mezi naší pěstitelskou veřejností již poměrně známé, jedná se především o sibiřský druh O. spinosa, drobný zelený O. minuta, jež je často uváděn jako pouhá forma předešlého či japonský O. boehmeri jež již tradičně zaměňován za v kultuře vzácný O. iwarenge. Další druhy jsou v kultuře velmi vzácné, často nesehnatelné a pouze na ně koukáme toužebně skrze monitor počítače.

Jedním z takových vzácných druhů, který se mi podařilo sehnat je i nádherný Orostachys fimbriata pocházející z pobřeží východní Číny, svou rostlinu jsem dokonce dostal s lokalitou - město Soochow (Su-čou) západně od Šanghaje. Rostou zde na skalatých biotopech často ve velmi hustých populacích, samostatně či v doprovodu travin, dokonce i pod borovicemi. Tak jako rostou v Evropě netřesky na střechách (např. v Itálii či Francii bez cizího přičinění), tak i zde lze nalézt O. fimbriata a jeho o poznání vzácnější příbuzný O. chanetii na střechách domů.

O. fimbriata - rostlina na začátku sezony

O. fimbriata - skupina rostlin počátkem září

Jiná rostlina počátkem srpna

           Co říci k pěstování? Je poněkud obtížnější než u O. spinosa, ale je zvládnutelné. Je důležité dodržovat několik zásad bez kterých o rostliny můžeme s velkou pravděpodobností přijít. První je citlivost na pozdně podzimní plískanice, kdy mají rostliny tendence odehnívat od kořenů, což jsem si mohl „vyzkoušet“ hned první sezonu. Většinou lze takoto postiženou rostlinu zachránit odřezáním shnilých částí, a po zaschnutí zakořenit v jemně vlhkém písku, což se mi povedlo. Nicméně je tu další komplikace, rostliny v zimě potřebují alespoň nějakou vláhu, toto silně závislé na tom, jak a kde rostliny pěstujeme, jinak většinou usychají či se na jaře špatně probouzejí. Sám své rostliny občas zaházuji sněhem v období největších mrazů, ten pak v teplém období v netopeném skleníku, kde tyto citlivé rostliny přes zimu mám roztaje a rostliny doplní vláhu. Přes sezonu srážky nevadí, a pokud se nejedná o dlouhotrvající deště jdou k rostlinám k duhu. Samozřejmostí je umístění na plném slunci. Své rostliny jsem zasadil do poměrně výživného, ale propustného substrátu. Rychle tak přirůstají, avšak "ženou do květu", což lze vytušit dle velkého množství listů v růstových středech. Nicméně sem během poměrně krátkého období kultivace svých několika rostlin zjistil ještě jeden podstatný fakt, totiž to, že jsem si od zasazení do živinami bohatého substrátu sliboval velké množství odnoží, kterými bych rostlinu dále množil a šířil mezi pěstitele, jako to lze například u většiny druhů netřesků. Místo hojného odnožování všech pět velkých rostlin a mnohé namožené z odnoží začaly bujně růst a koncem léta vyhnaly mohutná květenství, která díky poněkud chladnějším podmínkám naší České kotliny oproti teplému podnebí šanghajskému doposud nerozkvela a bude je nutno přemístit na teplejší bezmrazé místo. Toto vše podotýkám téměř bez odnoží, rostliny mi tedy v kultuře málem vyhynuly (orostachysy jsou monokarpické  tj. kvetou jednou za život), z toho vyplývá, že pokud chceme rostliny v kultuře zdárně dlouhodobě udržet, napěstovat pěkné trsy, popř. vegetativně množit, je nutný substrát, který kromě propustnosti musí být i málo výživný, aby rostliny nepřirůstaly živelně, odnožovaly (v tomto případě poměrně hojně!) a zbytečně se jim "nebouřily hormony" a nevykvétaly. Tento jev je dobře známý i u forem Sempervivum arachnoideum, kdy mi z trsu 50 růžic živelně vyrostlých v živném substrátu naráz vykvetlo 49 z nich a já pak zachraňoval a znovu napěstovával cenné sbírkové položky. Nezbývá než pokud rostlinu seženete doporučit k pěstování, je to jeden z nejkrásnějších mrazuvzdorných sukulentů, které znám.

Mladá rostlina se "zimními " listy vprostřed růžice

Rostlina s mrazy zuboženým nedovyvinutým květenstvím

Jiné rostliny s nevyvinutým květenstvím

Delosperma spamanthoides – Delosperma „spalmanthus“ – Delosperma sp. Beaufort West – D. „acanthodes“ - Drosanthemum sp. -> tak která to je?!

        Dříve, tedy ještě tak před dvěma lety, když se mi delospermy pouze „jen“ líbily jsem problematiku kolem tohoto zmatku ve jménech neřešil, vlastně jsem o něm ani nevěděl a své rostliny pěstoval pod jmény, pod kterými jsem je zakoupil. Tak tomu bylo i u jména D. spalmanthoides, lákavě ba až magicky vyhlížející roslina z obrázků na internetu tvořící kompaktní stříbrné bochánky s růžovými kvítky se mi nesmírně líbila, nicméně k dostání příliš nebyla a s objednávkou z firmy Yuccaland mi nepřišla, prý byla vyprodaná, čemuž jsem se nedivil. Pak jednou při návštěvě zahradnictví u nás v Budějovicích mne do oka uhodily dvě věci – nabízely delospermy a na jmenovkách se skvělo jméno D. spalmanthoides. To že rostliny byly víceméně zelené jsem moc nebral v úvahu, vždyť pocházely ze známého botanického zahradnictví u Jindřichova Hradce a jejich „zelenost“ jsem přičítal zahradnické „velkovýrobě“, kdy jsou rostliny často hnojeny a „hnány“ takovým způsobem, že často ani kovaný odborník v oné obludě nepozná jistý taxon. Nicméně rozdíly byly natolik patrné, že jsem ke své rostlině připíchl jmenovku se jménem D. spalmanthus, které jsem našel na českém internetu. Mezitím se na webu objevila česky psaná stránka nadšence do delosperem, který mnohá nedorozumění ve spolupráci s odborníky na tento rod osvětloval (mně určitě) a odhaloval ten obrovský zmatek, který byl za relativně krátké éry pěstování těchto rostlin vyvolán, s tím, že je to přímo GIGANTICKÝ bordel nemohu v současnosti než souhlasit. Má rostlina, jež je i na fotografii byla později determinována jako jakési blíže neurčené Drosanthemum, tedy rod, který je delospermám blízko příbuzný. Jako D. spalmanthoides bývají také označovány často rostliny sbírané v horách nedaleko jihoafrického města Beaufort West, rostlina je dokonce vyzobraznena na stránkách tohoto města. Také firma Yuccaland začlenila do své nabídky rostlinu s názvem D. acanthodes, jež je uvedeným rostlinám také velmi podobná. Ovšem i toto jméno, stějně tak, jako název D. spalmanthus, za níž jsem původně svou rostlinu považoval bylo neplatné. Oba názvy jsou zahradnické nesmysly! Má rostlina tedy zůstává beze jména, možná je to nějaké Drosanthemum, nevím. I přes fakt, že nevím, o jakou rostlinu se jedná či z jaké je lokality se jedná o nádhernou rostlinu, která je velmi dolná vůči našim zimním podmínkám, za dvě sezóny jejího pěstování mohu konstatovat, že je vhodná pro zcela vhodnou výsadbu na dobře drenážované chráněné místo, i při teplotách hluboko pod – 20 °C nebyla zjevná jakákoli poškození mrazem. O rostlinách D. spalmanthoides či sp. Beaufort West někdy jindy.

Dodatek: po přečtení článku mým kolegou a velkým machrem na Delospermy Markem Chaloupkou jsem byl obeznámen s tím, že vyzobrazené rostliny náležejí k právoplatnému druhu Delosperma luckhofii, jež z hor v okolí města Beaufort West byla popsána.Tímto mu děkuji a jsem rád, že jsem zase o krůček blíže k tomu, aby všechny mé rostliny jednoho dne měly správné jmenovky pokud možno bez zkratky sp. 

Delosperma sp. Beaufort West, RSA

Delosperma "spalmanthus"

Delosperma spalmanthoides Komsberg Pass, RSA

Prometheum tymphaeum v přírodě

Můj zájem o rostliny rodů Prometheum a Rosularia začal teprve relativně nedávno. Zčásti byl vyvolaný tím, že má sbírka netřesků rodů Jovibarba a Sempervivum je již téměř kompletní, stejně tak tím, že se jedná o skupinu překrásných a zajímavých rostlin. Většina těchto rostlin v přírodě roste v Asii především na území Turecka a některé i v Africe. Jediným evropským druhem je Promerheum tymphaeum.  Tento druh je endemický v pohoří Pindos na severu Řecka , kde roste v nadmořských výškách nad 2000 metrů na asi 3 – 4 lokalitách. Jde tedy o jeden z nejvzácnějších druhů rodu.

P. tymphaeum jsem měl letos možnost v přírodě vidět při své cestě na Balkán, kdy jsme hledali netřesky na území pěti států. Tento sen každého zimovzdorného sukulentáře jsme si tedy nemohli nechat ujít. Díky kolegům, kteří jej naprostou náhodou při hledání endemického Sempervivum marmoreum subsp. ballsii v roce 2006 našli jsme měli poměrně přesné údaje o nalezišti. Dostat se do výchozího bodu túry za touto rostlinou bylo opravdovou zkouškou nervů. Vyjížděli jsem ráno od břehů Prespanského jezera, ovšem na makedonské straně, mířili jsme totiž do Národního parku Galičica toužíce spatřit Sempervivum ciliosum var. galicicum. Teprve poté jsme se vydali k řeckým hranicím, a přes hraniční přechod Medžitlija jsme bez problémů vstoupili do Řecka. Měli jsme koupenou poměrně dobrou mapu Řecka, ovšem ani ta nám nepomohla od již v tu dobu tradičního zabloudění v jednom řeckém městě a od záchvatu vzteku mého kolegy, kterého mé navigování už nebavilo. Nicméně po několika hodinách průjezdu Pindosem a následného hledání výchozího bodu – malebné obce Mikro Papigo na samém konci obřího kaňonu Vikos, jehož průjezd je na desítky kilometrů serpentýn konečně táboříme u silnice přímo na dohled od nejvyšší hory Smólikas (2637 m), jež je úžasně nasvícena zapadajícím sluncem.

Smólikas osvícený večerním sluncem

Mikro Papigko

Ráno se z Mikro Papigka vydáváme na pěší pochod po malebné stezce lemované množstvím historických staveb. Po dohodě utíkám svému kolegovi s tím, že se setkáme nahoře, čeká nás převýšení přes tisíc metrů. Po cestě potkávám zajímavé populace miniaturních rostlin Sedum album s kulatými listy a mnoho dalších zástupců rodu Sedum, z nichž již žádné neumím určit, nejsem specialista. Ačkoli je převýšení obrovské, je to jeden z nejpohodlnějších výstupů, jaký jsem kdy zažil, chvílemi dokonce běžím. Asi po hodině se dostávám do sedla pod nejvyššími vrcholky k horské chatě a začínám s hledáním. Nejdříve nacházím netřesk S. ballsii, má zde několik barevných forem, nicméně vytoužené Prometheum nikde. Mezitím doráží Michal a přidává se k hledání, nakonec jsem nucen potupně volat do Čech kolegovi netřeskářovi, který z našeho neúspěchu má očividnou radost, nicméně dává nám velmi přesné informace a záhy rostliny na vrcholu hory Koutsomitros nacházíme. Nejdříve jich vidíme jen pár, ale po chvíli nálezy přibývají. Rostliny rodu Prometheum jsou na rozdíl od netřesků poměrně chladnomilné, rostou na od slunce odvrácených severních stranách  pod hranou hřebenu, je zde citelně chladněji a vlhko. Z těchto skutečností je nutné vycházet i při pěstování všech zástupců rodu Prometheum. Doprovodnou vegetaci tvoří různé rozchodníky, nedaleko rostou kyvory (Ceterach sp.), tuto teplomilnou kapradinu jsem takto vysoko ještě růst neviděl, stejně tak pryšec Euphorbia myrsitines, který jsem také doposud pokládal za teplomilný druh rostliny. Na slunečných místech rostou S. ballsii, které je zde velmi variabilní.

Sedum sp.

Ceterach officinarum (?) - nejvýše položená lokalita, kterou znám

Sedum atratum 

Vrchol hory Koutsomitros

Sempervivum marmoreum subsp. ballsii je v Pindosu endemické

Lokalita Prometheum tymphaeum

Prometheum tymphaeum

P. tymphaeum (vlevo) a S. marmoreum subsp. ballsii (vpravo)

P. tymphaeum a Euphorbia myrsitines

Dle mých zkušeností není tento druh nijak náročný na pěstování, pouze je nutné vycházet z uvedených skutečností o nalezišti a rostliny nevystavovat přímému slunečnímu úpalu, který může rostliny úplně zahubit anebo zastavit jejich růst. Vhodná je východní či západní expozice, kam svítí slunce pouze po část dne, rostliny pak prosperují a nádherně se vybarvují.