Leden

             Poslední měsíc a něco to zde hrubě zanedbávám, rozhodně to není proto, že by mi došel dech a nápady ke psaní. Jenom mou „tvůrčí“ činnost paralyzovalo učení se na zkoušky, jež zrovna nepatří k těm nejlehčím, a taková biochemie, učení se a pochopení cyklů a teorie k tomu všemu vezme člověku chuť psát na nějakou dobu. Nicméně „biochemka“ je za mnou ušmudlaně za tři, ale nikdy jsem neměl z trojky takovou radost, jako právě teď, na červený diplom se stejně člověka nikde nezeptají a stojí to akorát zbytečné nervy.

            Tak abych jen nelitanoval o svém vzdělávání, co se u mne za posledn měsíc dělo? Tolik zase ne, mrazy z Ukrajiny zamrazily moje milované rostliny na kost a předpovědi slibující teploty hluboko pod dvacet stupňů pod nulou mne vyděsily natolik, že i přes své vleklé nachlazení jsem jel na zahradu shrabávat posledních pět čísel sněhu, jež po oblevě zbylo a zase zamrzlo a zahazovat s ním mrazu napospas vystavené rostliny. Ono se řekne, že netřesk vydrží všechno, že je to horská rostlina, ale (!) není tomu úplně tak, právě proto, že jsou to horské kytky, tak jsou zvyklé sněhovou pokrývku, často velmi bohatou a takto chráněny před holomrazy. V květináčích dané netřesky, jimž navíc úplně promrzají kořeny jsou sice pod střechou a ušetřeny nepříjemných zimních dešťů, jež mnohé druhy snášejí tak špatně, že do jara nepřežijí, nicmé při takovýchto mrazech může dojít k určitým ztrátám i mezi netřesky. Takto jsem na jaře 2010 byl nemile překvapený ze ztráty kořenů a vyhnívání růžic mnoha Jovibarba heuffelii, Sempervivum kosaninii, Sempervivum montanum subsp. burnatii, Sempervivum grandiflorum, Sempervivum charadzae či úplné ztráty supervzácného gruzínského Sempervivum ermanicum a dalších a dalších. O tom, že se přikrývání „sněhovou peřinou“ vyplatí u jihoafrických rostlin čeledi Aizoaceae či některých choulostivějších opuncií netřeba se rozepisovat, zvláště, když některé druhy ještě nemám otestovány a zálohy na podzim jsem si jaksi neudělal. Dva metráky sněhu putovaly tedy i do netopeného skleníku…

Sněhem zaházené netřesky v pergole, touto vrstvou se 

dá dobře předejít poškozením z  působení holomrazů

Nebyla to sranda sehnat tolik sněhu, když žádná 

pokrývka není...

            O něco veselejší situace je ve skleníku topeném, kvetou mi neúnavně některé tučnice, a dělají tak zimu snesitelnější, i přesto, že je skleník děravý jako řešeto a na některých sklech je i půl centimetru ledu, vše zde  ale zdárně přežívá (zatím).

Pod zářivkami se mi na semenáčcích mrazuvzdorných talin objevilo jedno 

z našich slunéček, příjemné překvapení v těch děsných mrazech...

Ta ledová krusta způsobená havarijním stavem skleníku 

mi leze na nervy, nicméně jsem ve skleníku pouze 

"hostem", takže si mohu jen sem tam zanadávat.

Těžko kultivovatelná Drosera regia (největší
rosnatka světa) se docela rozjela a krásně přirůstá.

Sedum morissonense, raritka z nejvyšších poloh Tchaj-wanu, 

jejíž mrazuzdornost jsem zatím moc nezkoušel, v listopadu šel tento 

rozchodník do skleníku.

Tento sukulentní lomikámen (Saxifraga portosanctana), jež je endemitem

azorského ostrova Porto Santo má jen jedinou chybu, nesnese naše mrazy,

nicméně poklesy k minus šesti i dlouhodobější mu neuškodily.

Kapský Oxalis versicolor je prý mrazuvzdorný, nemám

vyzkoušeno, ale určitě mi to nedá, takto vyrostl 

a vykvetl ze zakoupených hlízek během pouhých šesti 

týdnů v relativním chladu temperovaného skleníku.

Mexická Pinguicula moctezumae je nádhernou rostlinou rostoucí na jediné 

lokalitě nedaleko přehrady na řece Rio Moctezuma, má sice schopnost

tvořit zimní sukulentní růžice, ale mnohem lépe prosperuje v celoročně

vlhkém prostředí.

Řeckou Pinguicula hirtiflora se bojím riskovat dávat ven... ne dokud nebudu

mít dostatek semen k experimentům.

Takto kvetou hybridní tučnice kámošům masožravkářům .

Mexická Pinguicula immaculata patří k nejmenším tučnicím vůbec, 

velikost 

růžic i v létě stěží přesáhne 5 mm, v zimě takto hezky a 

v

ytrvale kvetou, 

není snadné tuto rostlinu udržet.

Nějaké Echeverii podobný mexický rozchodník Sedum suaveolens je 

skutečným unikátem nejen pro svůj "nerozchodníkovitý" vzhled, 

ale i kvůli skutečnosti, že se jedná o organismus s největším počtem

chromozomů na světě, má jich 640! (2n = 320), opravdu pozoruhodná 

kytka.

Tento severoalžírský rozchodník Sedum multiceps patří k mým oblíbencům, 

jeho "stromečkovitý" habitus nemá vážně chybu, snáší  mrazy

cca do minus deseti stupňů, jeho absolutní odolnost jsem 

nezkoušel.